Co je to asertivita

Jedna z nejdůležitějších měkkých dovedností – tzv. soft skills je asertvita. Asertivní chování znamená, že dokážeme vůči jiným bez pocitů viny uplatňovat naše práva. Znamená, že jsme schopni odmítnout prosby či požadavky druhých. V pracovní oblasti jsme schopni požádat o vyšší plat nebo názorově oponovat nadřízenému, v rodinném životě pak máme rovnoprávné postavení s partnerem, dokážeme odmítnout návštěvu, jestliže jsme unavení, a tak dále. Chovat se asertivně je velmi těžké. Proč? Protože asertivita je střední cestou  – jazýčkem na vahách mezi jednáním dominantním a pasivním. A  udržet jazýček na vahách je vždy náročné.

Dominantní jednání znamená, že svoje zájmy prosazujeme na úkor druhých.  Na první pohled by se zdálo, že podobné chování je pro nás výhodné, ale opak je pravdou. Potlačováním práv druhých v těchto lidech vytváříme pocit křivdy a hněv, což se nám vrátí. Manažer, který se chová k podřízeným dominantně až agresivně, bude mít velkou fluktuaci zaměstnaců, jeho odbor začne mít nižší výkonnost a v konečném důsledku může být takový manažer z práce vyhozen. V parnterském vztahu tyran tak dlouho opomíjí práva partnera, až dojde k rozvodu a to v tom lepším případě. Každopádně agresivní člověk nedostává zpětnou vazbu, a tudíž se nevyvíjí.

Pasivní chování je pro okolí jednotlivce, který se takto chová, zdánlivě výhodné. I on sám se ve své roli „oběti“ někdy cítí příjemně. Mylně čeká, že jej za jeho obětavost bude okolí chválit. Okolí si ale brzy zvykne a začne po takovém jednotlivci jeho nasazení požadovat stále. Pasivní jedinec může začít trpět zdravotními problémy, může u něj dojít k vyhoření. Navíc nedává zpětnou vazbu, nechce totiž být za zlého. A to už není dobré ani pro jeho okolí, pracovní tým či partnerství.

Ve skutečnosti je běžné, že lidé se často chovají obojím způsobem. Vůči níže postaveným osobám (podřízení, děti) dominantně, vůči nadřízeným a silnějším osobnostem pasivně.

Snaží-li se lidé naučit asertivnímu chování, je to proto, že jsou v dané oblasti (a nebo celkově) spíše pasivnějšími. Dominantní lidé spíše než asertivitu potřebují posilovat svoji empatii. (Brzy zde přidám článek).

Asertivitě se dá naučit. V rámci lektorování či koučingu s klienty řeším jejich:

  • základní asertivní práva
  • mýty o asertivním chování
  • typy osobností podle asertivity
  • druhy asertivity a vhodnost jejich používání
  • základní asertivní techniky

Mám-li zde napsat jednoduché rady, pak bych doporučil, učit se asertivitě postupně. Velmi často se stává, že nás někdo o něco požádá a my ihned souhlasíme, abychom nebyli za zlého. Tímto rozhodnutím ale kolikrát uškodíme sami sobě. Mám-li problém říkat „NE“, pak můžu začít s termíny: „NEVÍM, DEJTE MI ČAS, ROZMYSLÍM SE“. Lidé, kteří mají problém druhé ihned odmítnout, na to nemají dostatek vnitřního hněvu, síly či vzdoru. Ale tuto sílu získají časem na rozmyšlenou, kdy situaci můžou analyzovat, protože se v nich za ten čas nashromáždí. Dobrým cvičením asertivity je tedy neragovat hned. Neragovat hned na požadavky, ale ani e-maily či sms, není-li to nutné.

Druhým a náročnějším cvičením je analýza/srovnání našich požadavků vůči druhým a našich povinností vůči nim. Povinností, které jsme si sami stanovili, povinností, které jsou v naší hlavě. Vezmeme-li si už zmíněné odmítnutí. Když někdo odmítne nás s našim požadavkem, připadá nám to normální. Když bychom měli se stejnou věcí odmítnout někoho my, připadáme si zlí a neochotní. Ale co si o nás budou myslet ostatní, když jim řekneme „NE“?

Naštvou se? Možná ano, ale získáme respekt. Člověka, který ustupuje, si dříve či později lidé přestanou vážit. A nejvíce ti, kterým ustupuje. Umět říci „NE“ tedy není naší volbou, ale naší nutností.